Sotva jsme nějak setřásli toho joudu od novim, cesta se začala povážlivě užít, až přešla v takovou tu místní značku - nikde nic, občas trus od losa nebo jiný severský protvory a pruh na stromě, ale jinak jako podpora turismu dost slabá. Největší legrace byla v tom, že právě lehce tálo, takže všude hromada vody a sněhové břečky. Po dvou hodinkách měli všichni kromě mě v botách jezírko (pohory moc lidí nemělo, takže jsem měl slušnou výhodu). To je na první pohled nevýhoda, nicméně jelikož chodívám celkem dost často první a chtěl jsem si sucho v botách zachovat, tak jsem se rozhodl takovou přerostlou louži, co nešla obejít přeběhnout. Nápad dobrý, realizace ztroskotala na tom, že tam louže měla uplostřed schovanou říčku co jí vlastně napájela s hloubkou okolo dvou metrů. Tak jsem se vykoupal - lidi normálně vypráví co jim všechno neproběhne hlavou. Mě proběhlo hlavou jediný - obrovský červený nápis "KU.VA". Další tři hodiny pochodu celkej mokrej v teplotě okolo nuly jsem strávil přemýšlením, jak velkou brokovnici si koupim a jak moc přispěju k tomu, aby se z bobra stal ve Švédsku chráněný druh, jestli to náhodou přežiju. (Ty tu ucpávaj tu říčky) No nakonec jsem to ani neodstonal (hodně kvůli Petrovi, který měl s sebou náhradní svetr, za což mu díky), takže bobry asi nechám žít. Jediný výsleddek je, že v hospodě v Surahammaru mě mají za inkontinentního, a tu sedačku po mě asi nechali vydezinfikovat. No nic, snad tam zas dlouho nepůjdu.