Tahle univerzita má oproti českým tu zvláštnost, že studenti mohou do budovy kdykoli, neexistuje žádná vrátnice nebo něco podobnýho. Každej studentík má svoji kartu, na kterou se dostane všude, kam má - a to třeba i do počítačových labů, kde je co ukrást. Ale jelikož i Švédská důvěřivost má své meze, dveře které se otevírají kartou, smějí být otevřený v kuse maxiálně 40 sekund, asi aby si zloději nemohli při vynášení nemohli dveře zapřít odpaďákem, nebo aby dveře nebyly rozcapený pořád a necajdalo tam na jedno otevření hejno lidí nebo co, nevim. No a od prvního dne nás pořád někdo upozorňoval, že máme hlavně dbát na zavírání dveří, jinak to začne houkat a přijedu ochranka. No a na tom se zakládá první historka.

Sedíme si takhle v labu a najednou začne budova houkat. Protože na chodbu nevidíme a okna máme otočený směrem na stadion za univerzitou, nenechali jsme se tím moc vzrušit. Tiše jsme si povzdechi, že "nějakej vocas nezavřel včas dveře od labu", a pracovali dál.

Když houkání do deseti minut nepřestalo, rozhdli jsem se, že půjdeme na oběd, protože "v takovým kraválu se přeci nedá dělat".

Škola byla ale nějaká divná, nikde nikdo, všecky dveře na chodbách zavřený a v jídelně ani noha, jen přes sklo na nás čučelo z venku asi 5000 studentů a učitelů a my jsem byli přinejmenším za podivíny (spíš za blby).

Odpolko jsme se dozvěděli, že na škole někde začalo při nějakém experimentu hořet. Je to poučení - příště budeme chytřejší.